Všichni, kteří máme v péči nějaké ty dětičky to známe. Občas je člověk prostě unavený a ač ty čumáčky milujeme, zkrátka bychom je nejraději bacili. Jedu v tom s vámi. Zvlášť citlivá jsem vždy byla na to, když mě děti nenechaly vypít si ranní (nebo dopolední nebo odpolední nebo večerní) kávu. Prostě ta chvilička, kdy člověk ukojí svou závislost spolu s touhou po chvilce klidu. A do toho přijdou oni… Malí (nebo i větší) vlezlíci, kteří zkrátka stále něco potřebují…
Mami, viděla jsi tenhle tank? Mami, víš, že v téhle hře, když klikneš na tohle, tak máš toho panáčka červeného? Mami, ta kočka má nějaké divné oko, pojď se na to podívat. Mami, to kotě dejchá divně nepravidelně… Až přijde ten okamžik… Jé, mami, já jsem Ti to kafe rozlil, promiň… “Promiň” nefunguje, teda u nás nefungovalo a proto jsem celkem brzy ustanovila naše rodinné pravidlo: “Nikdy se nestav mezi maminku a její kávu!!!” Děti z toho měli legraci, já taky a jakž takž to fungovalo… Spolu s vtípky o tom, co všechno se jim stane, pokud se mezi maminku a její kávu postaví.
A pak přišel ten okamžik, kdy jsem pořádně ochutnala zelený ječmen. O jeho existenci jsem věděla už dlouho, ale tak nějak si na mou přízeň musel počkat. Když jsem po třech týdnech užívání přišla do práce a řekla, že nechci kafe, ptala se mě recepční třikrát, zda slyšela dobře. Slyšela. I naše domácí pravidlo začalo ztrácet na síle. Maminka si ráno dá radši ječmen, protože pak ranní kávu nepotřebuje, na dopolední kávu není chuť a pokud není s kým si dát tu odpolední, často nedojde ani na tu… Takže můžete hádat, jak zní naše nové domácí pravidlo. Není to těžké:
“Nikdy se nestav mezi maminku a její ječmen!”