V květnu 2021 jsem měla tu čest, že se mnou vedla rozhovor paní Eva Labusová. Žena, která zcela jasně stála u zrodu celého projektu Gynopsychosomatika. Dáma, kterou s radostí mohu považovat za svou přítelkyni a zcela otevřeně vám ji doporučit ke konzultaci ženských, párových i rodičovských starostí. Děkuji, Evi.
Pro svou poradnu jsi zvolila název Gynopsychosomatika. Můžeš ho blíže okomentovat?
Jde o složeninu ze slov “gynekologie” a “psychosomatika”. Jsem totiž čím dále více přesvědčena, že leckteré gynekologické obtíže mají svůj zásadní psychosomatický podklad. Věřím tomu, že správně jej pojmenovat a nezapomínat na něj může spoustu žen vyvést z bludného kruhu zdravotních potíží.
Proč ses rozhodla poradnu otevřít? Komu je určena?
Pracuji jako ambulantní gynekoložka a snažím se spolu se ženami hledat skutečnou příčinu jejich obtíží. Jenže pokud mám na někoho v průměru 15 minut, těžko stihneme rozebrat všechno potřebné. Navzdory ochotě z obou stran, časové možnosti to prostě nedovolí. Některé ženy chtějí volit z více možností řešení, chtějí důkladně probrat všechny aspekty svého zdravotního stavu, chtějí se ptát. Což je v pořádku a naopak je špatně, pokud takovou možnost nemají. Někdy za mnou chodí i s tím, že jim jejich gynekolog nález sice vysvětlil, ale ony v rozrušení nezachytily všechny informace. Případně si jdou pro názor druhého lékaře. Nebo si o svém problému chtějí jen popovídat.
Jak bys ohodnotila běžně dostupnou současnou péči o ženské zdraví v naší zemi?
Obecně si myslím, že je u nás na vysoké medicínské úrovni. Screening zaměřený na rakovinu děložního hrdla z rukou specialisty není v Evropě běžný standard. Podobně máme velmi rozpracovanou péči o těhotné ženy, i když tam jsme, často oprávněně, kritizováni za to, že to s ní přeháníme. Setkávám se s tím, že hapruje komunikace, převážně z těch vyšších míst. Ono se ale asi není čemu divit, pokud je v místě třeba jen jeden odborník na danou oblast. Sotva najde čas na podrobný rozhovor, tohle systém zkrátka neumožní, nepočítá s tím. Za jeden z největších problémů, postihující i jiné sféry života společnosti, považuji posunutí zodpovědnosti. Každý člověk by měl nést zodpovědnost za své zdraví především sám a lékaři by mu s tím měli pomáhat, nabízet svou radu a dovednosti, ale nikoli z pacientů zodpovědnost sejmout úplně a tvářit se, že jen oni znají jedinou správnou cestu. Bohužel férovějšímu rozložení sil i odpovědnosti často brání postoj lékařů i neochota pacientů být samostatnější na jedné straně, a – opodstatněná – obava z forenzních doher na straně druhé. Kromě toho ti, kteří chtějí být samostatní, právně odpovědnost nenesou, a tudíž je snadné dostat se do konfliktu s lékaři, kteří nějak chtějí ochránit sebe samé. Férové komunikaci mezi oběma stranami se u nás v medicíně teprve učíme.
Aby žena pozitivně vnímala své ženství a svou sexualitu, potřebuje žít v kultuře, která uznává a ctí ženskou sexualitu, umožňuje ženě chápat její pohlavní anatomii a nabízí a učí takové techniky milování, které jí umožňují dosáhnout orgasmu, připomíná americká antropoložka Margaret Meadová. Nakolik se podle tvé zkušenosti v ženských zdravotních obtížích odráží způsob ženina partnerského a rodinného života? A nakolik jsou si ženy této souvislosti vědomy?
Jako nejsilnější vnímám vliv toho, jak byla žena vychovávána. Je snadno pochopitelné, že pokud žije ve vztahu, kde nenachází souznění na mnoha úrovních, začne se to u ní dříve či později projevovat obtížemi v sexualitě. Mnohem hůře pochopitelné a uchopitelné však je, když problém vychází z dávné minulosti, kdy třeba maminka neměla k sexu dobrý vztah nebo spadal do společenských tabu, takže dívka musela informace čerpat sama a jinde, často u nevhodných zdrojů. Tudíž má i v dospělosti potíž být v tomto směru otevřená ke komukoli, včetně svého partnera a sebe samé. Vedle toho je tu přetrvávající tlak společnosti, která, jakkoliv to popírá, do nějaké míry pořád ještě žije v přesvědčení, že sex je něco, co žena muži má poskytnout, ale pokud o něj ona jeví zájem ona sama, je to divné a u leckoho to vyvolává nevoli. Vzpomeňme na okřídlené: “Muž to přece chce vždycky, to je jasný… “. Že i žena může trpět nedostatkem intimního života a má své potřeby, to se respektuje a zohledňuje málo. Ženy se tak snadno dostávají do nerovnováhy toho, co cítí, a co by “přece cítit měly”.
Americká psychogynekoložka Christiane Northrup uvádí, že v anamnézách svých pacientek bez výjimky sleduje, jak nemocemi svých reprodukčních orgánů dříve či později platí za vše, co ve svém sexuálním životě předtím dovolily ve směru proti sobě, ať jde o problém nízkého sebevědomí, nedostatečné sebelásky, uvíznutí v toxických párových vztazích, podvolování se nedobrovolné, disharmonické, emocionálně i fyzicky zraňující sexualitě atd. Bere už tohle současná standardní moderní gynekologie víc v úvahu?
Já bych to neomezovala na gynekologické obtíže, ono se to může projevit i jinde, například bolestí hlavy či zad. A jistě by se našlo mnoho dalších oblastí. Postoje a vhledy se liší lékař od lékaře. Psychosomatická medicína si v systému hledá své místo a je po ní poptávka. V jiných oborech, třeba v interně, se jí už i více daří. Možná, že v gynekologii více hrají roli ony předsudky a doznívání patriarchální společnosti. Na přednáškách pro mediky se o psychogynekologii nemluví, přesto vnímám, že se procento mých kolegů a kolegyň s tímto povědomím už zvyšuje. Úměrně tomu, jak se zvyšuje psychosomatické povědomí v celé společnosti a jak dospívá mladá generace lékařů, kteří přinášejí čerstvý vítr také do našeho oboru.
Spojovacím článkem ženských nemocí se zdá být zřeknutí se či pozbytí ženské síly. A to i přesto, že ženskou základní esencí vždy byla a zůstává právě ona velmi specifická a mocná ženská vnitřní síla. O tu ženy připravuje zmíněné patriarchální nastavení společnosti a také paternalismem poznamenaný mezigenerační přenos zejména z matek na dcery. Prosakují tato témata do rozhovorů s návštěvnicemi tvé poradny?
Prosakují, ale do těchto věcí se tolik nepouštím, ty více patří do rukou psychoterapeutů a dalších odborníků zabývajících se psychikou nebo spiritualitou. Jsem ráda, že máme v tomto ohledu mezioborovou spolupráci a že ženy mají možnost sestavovat si svůj poradní tým z odborníků, jimž věří, a zároveň se jimi cítí být podporovány ve vztahu k sobě a ve smyslu odpovědnosti za vlastní zdraví, jak jsme o tom mluvily na začátku.
Práci ženské lékařky děláš už mnoho let. Jak se poptávka, informovanost a zájem tvých pacientek či klientek v průběhu toho času proměňují?
Aktivně dělám gynekologii čtrnáctým rokem a už poslední tři roky na medicíně jsem chodila po nocích na porodní sál učit se péči o rodičku. Zájem o psychosomatiku vnímám odjakživa, dává mi smysl. Úměrně tomu, jak rostlo moje poznání, jsem ji aktivně začala vměšovat i do rozhovorů s pacientkami. Dnes jistě mnohem víc, než na začátku. Ono se povědomí o souvislostech ženského zdraví za ty roky opravdu proměnilo. Zároveň se ovšem změnila i skladba mých pacientek. V poslední době jako by spíše přibývalo těch, které věří, že nejvíce si mohou pomoci samy. Dříve jsem se častěji setkávala s úlevným: “To jsem ráda, že mi to říkáte. Já jsem si myslela, že by to mohlo souviset…”. Dnes je častější ohlížení na vnější okolnosti: “Myslíte, že na to může mít vliv, že jsem ve stresu?”. Ale také se pořád objevují ženy, které psychosomatiku neuznávají a uzavírají rozhovor na to téma v duchu: “To jako, že jsem blázen, jo?”. Na druhou stranu bych ráda připomněla, že je tu i tendence na psychické příčiny nebo stres svádět téměř cokoli, a fyzické problémy tak banalizovat. Vždy je potřeba mít nejprve jistotu, že nepřehlížíme nějakou akutní důležitou somatickou záležitost.
S čím se na tebe ženy nejvíc obracejí v současnosti?
Jde ponejvíce o ženy s opakujícími se svědivými záněty, bolestmi podbřišku, bolestmi při menstruaci, s nechutí k sexu, náladovostí, návaly, neplodností… Pokud bych měla zvolit symptomy vůbec nejčastější, asi bych jmenovala právě ty chronické záněty pochvy – nevyváženost poševní mikroflóry. Přijde mi, že si tím někdy během života projde téměř každá žena. Pokud si o tomhle problému jednou začneme povídat, zpravidla nás dovede až k širším souvislostem ženina života, ke vztahu, jaký má k sobě, k partnerovi, k vlastnímu tělu. Psychosomatický kontext téměř vždy otevře nějakou novou důležitou perspektivu.
